Neusínej

Dávno už dávno odpustila jsem si,
popelavý nádech smutku sedá mi na řasy,
tiše ležím, skrz špinavé sklo na hvězdy se dívám,
o odpuštění dávných chyb takhle často snívám...

Pročpak pláčeš duše osamělá, zraněná?..
Snad nemáš křídla srdce lvice zlomená?
Sama sebe jsi vždy přísně soudila,
kvůli tomu jsi v nekonečných kruzích bloudila.

Kolem tebe vše vesele vzkvétalo,
než se však tvé srdce rozumu zeptalo,
ted´ kolem tebe neštěstí se prochází,
a smutný smutek ho tiše provází.

A i když žiješ a na nebe se usmíváš,
bolí tě, že sama v pokoji usínáš.
Čas se nezastavil, vítr nepřestává vát,
stejně jako hodiny tikají, ty se nepřestáváš ptát.

Nasloucháš tlukotu srdce, slyšíš vlastních slz zoufalý sten,
necítíš lehkost bytí, krásu lásky, žiješ svůj sen.
Pro svůj sen bys zemřela, nevolala bys o pomoc,
takhle to končí nebo začíná, ty zamilovala sis noc.

Noční oblohou tichý běh,
nijak nespěcháš na druhý břeh,
jenom si tak plánuješ,
svému životu prozatím panuješ.

Nezhasínej, neusínej, zazpívej mi písničku,
o lese, o hvězdě..o čemkoli jen zůstań ještě chviličku,
Nemusíš mi zpívat, můžeš mě něžně pohladit,
pak bych si i odpustila, že musím se sama probudit..

Nemusíš mi zpívat, nemusíš mě hladit,
věnuj mi polibek, první a poslední, do ucha mi zašeptej,
že život stojí za to žít, proč? Na to se mě nezeptej..
Neznám odpověd´...ne mé, to Tvé srdce mělo mi radit..