Apologize

Na omluvu je už poždě, zpívá se tu ve verších, ty však nevíš, co trápí mě a ani se to nedozvíš.
Kámen není v moji duši, i když to tak vypadá, jen tě nechci trápit kuší i když mě amor nabádá. Skrýváš svoje srdce marné, které nechce milovat, trápíš se jen, že se zraní a proto musíš bojovat. Utíkáš, když přiblížím se, jen se na mě podíváš a já vím, že roztavíš se, jako černá obloha. Vzpomínám jak smáli jsme se, když došel tvůj kamarád, vyprávěl jak dělali jste a já byla přešťastná. Vzpomínám na krásné hory, měsíc byl mým spojencem, byly černé, osvícené, jako tvá tvář pod sluncem. Milováni za svítání s doprovodem hudby ranní, nebyly jsme přesycení, ale jen zamilovaní.Aspoň u mě to tak bylo, když si na to vzpomenu, slza padá z oka mého, za to přece nemohu. Žádná chyba není ve mě, toto byla slova tvá, jen si byl tak nerozhodný a já pořád trpěla. Když přicházíš duše vzkvétá, jako by vše skončilo, trápení a nerozhodnost, vše to navždy odešlo. Po pár metrech, když odcházíš, stesk mou duši objímá pláče žalem, že se spletlo, že to pořád začíná. Vždycky jenom jednou za čas se naše srdce projeví, řekne pravdu, pak se schová a pak to zase jen bolí. Proč neskončí ten kolotoč, který se jen otáčí, kde je východ, kdo jej schoval, proč se jen nepřeskočí. Přetvářka, co se skrývá v očích, kdy se ji už zbavíme, kdy nám andělé popřejí štěstí a tváře rozzáří se nadějí? Stačí říct jen miluji tě a pohladit tě po tváři, pak snad pochopíš co trápí mě a moji bolest utěšíš. Avšak bolest pořád vzkvétá, nechce nikam odejít, každým dnem mé srdce zhýrá tou falešnou nadějí. Chci ti toho tolik říci, ale pořád nemohu, pocit jenž se uchyt v mysli, uzavřel mi svobodu. Slova jež jsou nevyřčená, zatemňují mysl mou, protkávají duši moji naplňují útrapou. Každým dnem jsem trochu jiná, láska zrak mi zakrývá, najednou je všechno černé, jakobych se propadla. Do hlubin padám a není jak zastavit, ruku nikdo nepodá, není se čeho uchopit. Nechápeš proč mé oči pláčou a ani nepochopíš, co je láska to ty nevíš a asi nikdy nedozvíš. Ptáš se pořád co je semnou a já ti odpovídám, jenže odpověď není celá, neumíš jí vytáhnout. Možná strach mi nedovolí, že zničím naše přátelství, které stejně mou láskou zhýrá a jednou to přece skončí. Proč nedokážeš ptát se správně, možná pak ti vše povím, co se vlastně doopravdy děje a ty ukončíš mé trápení. Nežárlím jen nechápu, proč tuto šanci nemám i já, v čem jsem jiná je to minulost, co tvůj zrak odpírá? Proto raději odjedu do dálek, kde orientem voní vzduch, mé srdce však tu zůstane a mysl ovládne duch. Vzpomínky na tebe vymažu, jako když zapálíš list, mám jen strach z návratum že vrátí se jako dluhopis. Co když jediný pohled stačí, aby se vše vrátilo, pak nezachrání ani anděl strážný tohle kruté pravidlo. Co pak ukončí tohle trápení? Je to konec života, pak nutí mě bůh vzít si jej, nebo je to náhoda. Je to zkouška v sílu vůle kolik duše vydrží,, je to cit zabalený ve smůle jako má slza v rukou tvých.