Rozloučení

Život se schoval za obláčkem kouře,
tenkou oponou, šitou z hedvábí,
a když rozplynul se, zbyl tu pouze
ten samý svět,
starší o pár minut (snad o pár let),
- jen trochu voňavější.

Schováni jsme pod krásou vět.

A láska má stala se
bláhovější.

Též zbyla tu židle, já a Něco,
Věc jenž mě tíží,
okovy z železa
a okna s mříží
- záclona z hedvábí...

Tak plytká - teď jiného přivábí
- a utopí!

To já jsem se schoval za obláčkem z kouře
a rozplynul se...