Ty moudrý člověče

Ty moudrý člověče řekni,
jak pohladit krásný leknín.
Když voda jej studená střeží.

Ty moudrý člověče radu dej,
jak zahnat moji beznaděj,
když touha jí dává přežít.

Poraď mi člověče prosím,
jak shodit ten kámen jež nosím,
když poutá mne řetězem stesku.

Neříkej člověče, že čas vše zhojí,
vždyť časem se rány mé čím dál víc rojí,
jak žhnoucím úderem blesku.

Umírám člověče, umírám touhou,
s myšlenkou jedinou tisíc let dlouhou.
S jedinou toužebnou myšlenkou na ni.

Slepý jsem člověče i když vše vidím,
slepý jak stařec, jenž straní se lidí.
Nechť osud mne raději rozdrtí v dlani.