Jen sen...

Zámek krásný, přes zahrady po střechu,
utahují korzet až popadám dechu.
A vlečou mne ven,
točí se svět, houpe se zem.

Nádvoří plné, přišlo tolik lidí.
Křičí sláva, když mne vidí.
Poslední úpravy
- přišel den popravy.

S tváří netečnou a bledou,
k hranici mne vedou.
Za čáry a svojí pýchu,
budeš hořet ve svém hříchu.

Utahují provazy až nemůžu dýchat,
nač se prát, není kam pospíchat.
Chtěla jsem být silná, stejně slzy stékají,
lidé se radují, na nic se neptají.

Soudí mne a já nemám tu moc,
zavolat si o pomoc.

Kladou poslední mi otázku,
jsi připravena zemřít pro lásku?

Jen dvakrát jsem ho spatřila,
život svůj tím ztratila.
Pro jediný polibek se teď dusím,
a pro závist lidu zemřít musím.

Pomalu jak by tančil, zvedá se dým,
byla jsem vzhůru, teď znovu sním.

Všichni si myslí, že popadl mne ďábel,
ale to nejsi, tys můj anděl.

Přetrpím bolest, jen pro tebe.
Dým stoupá vzhůru do nebe.
A oheň si ke mě razí cestu.
Jsem oblečena za nevěstu.

Jaká to ironie,
kam zmizel ten, pro nějž srdce bije.

Minuty zdají se jak hodiny,
milovals můj milý, jediný?
Nebo sis jen hrál,
pobavil a odjel dál?

Pak tu stojím ráda, nechci sama žít.
Chci zemřít. Co tě táhlo odejít?
Není už ptát se radno,
přišla tma a hrozné prázdno.

...

Snad jsem už zemřela nebo jen sním..
V objetí na koni a šťastná sním.
Miluješ, slibuješ co víc si přát.
Vrátil ses a máš mne rád.

Teď mohu plakat štěstím to jest,
tys tu, zmizela bolest.

...

Ukončím pohádku, i když je v začátku. Dál snad nebylo by o čem psát. Měla ho ráda, on měl ji rád