Nedokončená

Svítá
a ty oči otvíráš,
opona padá
a ty se nedíváš.
Dřímáš,
když v noci na lunu hledím.
Sama spát nemůžu,
v noci se bojím.
Stíny a tma
jak dvojníci nikoho.

Tělo je svěrací kazajka,
duše v ní uvězněná.
Láska prý není pro laika,
to tvrdí pověra prastará.
Já opustila,
však věřila pořád.
Pout upustila,
já nebyla neřád.

Měsíc a den
je tomu dnes.
Ty napsal si-nečekaně.
Mě nezdál se jediný sen,
svlékla jsem svůj drsný dres,
inu ztratil se úsměv-nečekaně.

Měsíc si dával mi.
Já bez tušení.
Spala jsem klidně.
Vzpomínky holé zbyly mi.
Srdce bušení.
Vypadalo vlídně.

Jediná sms, po všem je, po všem.
Beru svou sílu a deru se po svém.
Nejde to,nejde,
ač přemáhám se.
Napsal si:už nepoznáš,
stačil mi pohled.
Koho to dřív přejde?
Tenkej led-propadám se.
Dlažbu na něj pokládáš.
Kde pořád bereš ten svůj nadhled?

Chtěla bych znát
přesnou adresu,
kde začít kopat,
kam se dát.

Měl si šíp a střelil jsi.
Z očí tečou proudy Seiny,
Eifelka ztrácí zář.
Slyšíš moje steny?
Stačí když vidím tvoji tvář.

Nevidět tě, nepotkávat,
úsměvy jen vyhledávat.
V srdci díra
kapky krve.
Není síla.
a jak bylo prve.

Potkávám tě,
když ve snu bloudím.
Postrádám tě,
když tmou se ploužím.

tančím v poli,
šlapu květy,
míjím moly,
děsím běly.

Voda teče, stéká tělo.
Dva, tři kroky-ladná laňka.
Jeho oči bodáky jsou,
naražena a sražena
na kolena.

Jako nesvítící maják lákající lodě.
Jako jeviště bez herců.
Jako den co ztrácí světlo.
Jako láska bez konců.
Jako duch co nestraší.
Jako touha neúkojná.
Jako kat co nepraští.
Jako Londýn bez Big Benu.

Vítr fouká,
loď se houpe,
píseň brouká,
kdo se koupe.
Vlny k nezastavení.
Smska-procitnutí.
Úsměv chybí, postrádá,
ten co srdce rozkrádá.

Na palubě spousta lidí civí
a já se tomu stále divím.
Mezi nimi jeho tvář
úsměvem září do ticha.
Bláhová chvíle pomíjivá
byla, bude, pak se stmívá.
Mizí pohledy, zády se točí,
ten kdo srdce mého je kočí.
Zapomeň-slovo je prázdné,
srdce nemůže, mozek ho prosí.
City jsou zrádné...