Zbraň

Mozaika je složitá,
na lásku však nemá,
proč to její srdce
a i ona sama,
proč je stále němá.

Chodím denně kolem ní,
dívám se jí do očí,
a proč tedy pak,
když vchází do mých snů,
proč se zády otočí.

Dno se blíží den co den,
smrt se rodí pozvolna,
proč,
proč už ta má jediná,
proč už není povolná.

Ptám se na rad
starých vědců,
ptám se už i Radima,
koneckonců co mi zbývá,
je to šance jediná.

Ani tento nemá radu,
tolik háčků a tolik čárek,
prej je to věc složitá,
pomůže jen, a v to doufám,
zbraň, a ostrýma nabitá.