Chlapec a dívka

Chlapec a dívka

Venku na písku, hráli si dvě děti,
děti dvou rodin.
Už jako malí, slíbili si lásku.
Slíbili jeden druhému, že až
vyrostou, vezmou se,
budou mít dítka, taková,
jaká jsou teď oni dva.

Bylo špatné odpoledne,
deštivý byl den.
Chlapec přesto vyšel,
vyšel z domu ven.
Mířil si to k pískovišti,
tam, kde spolu hrávali si.

Všude lilo, bylo bláto, kaluže..
Pískoviště pod vodou,
chlapec se snažil postaviti hráz,
jenže pak..přišel z ničeho nic mráz.
Stoupal mu tiše do hlavy,
prostoupil celé chlapcovo tělo,
už nebylo nic, co by na něm teplého zbylo.

Když se potom setmělo,
nikdo nepřicházel, všude byla tma,
rodiče se jeli někam daleko podívat.
Chlapec měl hezky zůstat doma,
vždyť byla tuhá a krutá zima.
Po čase, jaro přišlo, odešel zlý mráz.
Ale kluk tam zůstal tiše, nehnutě stát.

Na svou dívku se již nedíval.
Oči měl sklopené, jakoby je sežehl mráz,
ruce jako led a do srdce jakoby mu
smrt vryl ostrým nožem ďábel sám.

Když pak holčička dorazila k onu místu,
uviděla postavu z ledu - tam v písku stát.
Rozběhla se k ní, zkoušela ji rozehřát.
Nebylo pomoci, chlapec v písku dlouho stál
a celou zimu tam zkameněle pročekal.

Rodiče, ni ona, nikdo ho nečekal.
Možná proto to tenkrát udělal.
Plakala pro něj dlouho,
do skonání času.
Plakala pro chlapce,
plakala pro krásu,
plakala pro lásku..

Prší, prší, padá sníh,
děti už nejezdí na saních.
Všechno tehdy skončilo.
To dítě, se z žalu svého, zabilo..