Dialogy

Nevíš čím začít, poradím ti.
Nech téct skrz slova svoje city.
Určitě to půjde samo,
stejně jako vstávat ráno.
Či probudit se k obědu,
ve snech já rád k tobě jdu.

Nech proudit city,
to se řekne,
když nevím jak ty,
pak cit se sekne.
Co když řekneš dost,
já v tvých snech jsem pouhý host.

Mých citů se neboj, mám jich dost.
I když vezmeš si je jako host,
já zas jiné ukradnu si.
Jsem přec zloděj tělem i duší.
Neboj se, vím co se sluší.
Jsem taky kmet sedmilhář.

Mezi námi dvěma, jen centimetrů pár,
aby mohla šeptat stěna, jaký vzniká žár.
Vzniká krásná stínohra,
když prsty s mými proplétáš,
roztaje i lední kra,
snad zahalí nás noci plášť.

Noc je temná jak má mysl,
tys však maják, co zve mě dál.
Utápět se je nesmysl,
žijem jen jednou,
proč nejít dál.

Jak pod svícnem lze spatřit tmu,
i pod majákem temno jest.
I přesto vejdi do mého snu,
a nech se s chutí k touze vést.

Mizí chmury, temné šmouhy,
tys uvolnila mé skryté touhy.
Chtěl bych líbati tvé krásné tělo,
jež se mocným žárem chvělo,
vždy jen kousek ode mě.

Zrušme prostor mezi námi,
ať polibek není planý.
Vždyť polibek pouhý,
při doteku těl,
vzbudí tolik touhy,
chci abys mě chtěl.

Dobrá tedy, chci tě hned.
Stvořím pro nás vlastní svět.
Plný touhy, her a vášní,
bez lži, přetvářek a záští.
Budeš-li o to stát.

O co stojím, o co ne,
zjistíš jak se dotkneš mě.
Můj úsměv ti naznačí,
že pohlazení nestačí.
Tak vytvořme ten náš svět,
kde vzroste vášní pestrý květ.

Pohlazení nestačí?
A když trošku přitlačím,
prsty najdu správné místo,
důvěřuj mi, nebolí to.
Slastí zrudneš jak ten květ.