Klíč

Klíč

Dnes jsem viděla zavřené dveře,
kdysi jsem kolem nich chodila
po špičkách, ale teď už se nebojím,
nemám strach,
už u nich se zatajeným dechem nestojím.

Našla jsem klíč, byl u mě, celou tu dobu.
Nosila jsem ho pod srdcem, stejně jako tebe
Neměla jsem důvod ty dveře otevřít,
byl jsi se mnou a proto já se nebála sama být.
Ale odešel si a já ony tajemné dveře zkouším otevřít.

Dnes poprvé, po dlouhé době stojím u zámku.
Pokouším se zasunout klíč,
ale s bolestí na hrudi zjišťuji, že něco je pryč.
Něco se ztratilo, nenávratně zmizelo.
Jakoby v těch dveřích chyběla klíčová dírka,
ta malá, malinká škvírka, bez níž nelze ani srdce otevřít.

Najednou, jakoby se dveře samy od sebe rozevřely.
Jakoby mi samy dovolily nahlédnout
do třinácté komnaty tvého zapomnění.
Moment už si vzpomínám.
Vždyť ještě před pár dny stady spával ty.
Ty, má láska..

Dnes poprvé si vzpomínám,
Ty dveře, od nichž vlastním klíč,
byly dveře lásky dvou lidí.
To tys dal mi tento klíč,
ale proč, když teď jsi pryč?
Pročs odešel a nechal mi ten prokletý klíč?
Chtěls mě snad mučit či trápit až do smrti?

Ptám se, protože nemám slov,
nenacházím, neznám odpověď,
i když ji neustále hledám
i když se neustále ptám,
běhám bez úniku na vykoupení.

Ptám se, protože dnes poprvé chci tě vymazat,
vygumovat z hlavy.
Stejně jako déšť smývá nápisy
napsané na zem pouhou křídou.
Stejně tak já chci zapomenout.
A proto se ptám, ptám se.
Dnes naposled se ptám..