Propast

Když oči své před spánkem zavírám tak zároveň vzpomínám. Ty vzpomínky bolí a těžce se hojí. Vzpomínky štěstí v době neštěstí je největší zkáza a nepomůže mi žádná spása. Všechno před očima mám chtěla bych utéct, ale nemám kam. No okraji propasti stojím a neustále v mysli s tebou se pojím. Chtěla bych zapomenout ale to se řekne lehce mé srdce nemůže, nechce. Budu muset jít dál s myšlenkou, že si semnou osud jen hrál. Časem to snad přebolí a city mé povolí. Přála bych si aspoň jednou šťastný konec a aby mé nešťastné pohádce zazvonil zvonec.