IMPERIA

.

Podvečer sychravého dne
Nervózní vítr odněkud z Alp voní po sněhu
Marně se snaží prohánět spadlé listí
Je těžké deštěm a ulpívá na zemi
Nezvykle přilnavá je první syroba podzimu

Zní od jezera mnohotvárná melodie vln
do bledého přísvitu prochvívá zšeřelé nábřeží
Horizont v mlze se rozplývá do šedavých stínů
Jen mohutná a svůdná Impéria
se vítězně otáčí na samotném konci mola
vzdor větru i dešti
vzdor ručičkám hodin . . .
Kejklíře s korunami protivenství moci
pevně v roztažených pažích třímá
i na vzdor všem představám o ženské slabosti
Moudrá kurtizána s postavou mámivě krásné Lédy

Možná i ona samotnému Diovi se odevzdala
aby navzdory všem bláhovým
s mocí světskou i papežskou
sehrála vítěznou pitoreskní hru
A na sám konec se všem pohrdavě vysmála
když toužili zmoci její odbnaženou krásu


Rozžali lucerny . . .
Jezerní břeh zdá se být úplně liduprázdný
do stínohry tajemné nábřežní alej se noří
Fantastkní sešlost omoklých laviček
odkvetlých záhonů posledních aster
po zemi rozsetých plodů jírovce
dodává prostoru omamnou esenci představ
o zázracích dlouhé podzimní noci
Tanečních rejích divě svůdných rusalek i jemných víl
. . . v průsvitných řízách . . .
na hřebenech měsícem stříbřených vln
vzpíná se jejich zářivá vilnost
ve zpustlých odrazech posledních světel
. . .
A tam co z jezera valí se mohutný Rýn
do zrádného proudu pak svedou nešťastné
kdo jejich svůdnostem se odevzdali . . .

Na pusté navigaci se objeví osamocená žena
Nebojácně nervnímu vichru se staví
Pomalu dojde až na jezerní břeh
Na krku rudý šál ve větru
tam co vábný symbol ženství vlaje
Modrý plášť ukrývá ztepilou postavu
Pojednou všechno zvolna utichná
. . . i vítr slábne . . .
a měsíc jemně rozhrne šedavá oblaka
Vstříc jiným břehům vlny odběhnou
když rukou si rovná zlatavé svíticí kadeře
. . .
Je to snad přelud, sen, či bláhová představa jen . . .?

Ostrovní hotel se rozezní hudbou
valčík pak tango nakonec rytmický jive
tóny tklivé melodie jen slabě doléhají ven
žena na břehu zvolna se dáva do tance
Tajemný úsměv ji rozsvěcuje tváře
Rozpaží jako krásná Imperie
Snad chtěla by obejmout celý svět
snad chtěla by probudit . . . Lásku . . .
Snad chtěla by rozsévat palčivou žádost
a ovládnout jí nevděčně lhostejný svět
tyjící z vlastnických hříchů a vylhaných vět

Možná jako Nút chtěla by odrodit Nové dny
V nichž byl by radostný mír a láskyplný klid
Snad chtěla by mít znovu děti
Novou dynastii vysvěcených založit
pro blaho všeho a všech . . .

Z jejích rtů odzírám tklivý sen
zrozený právě pro tuto podvečerní chvíli
kdy rozhodla sama se v sobě probudit
Všechny předsudky o ženách
jednou provždy odhodit do divého toku
ať si odplují pd mostem do peřejí
a tam se promění v drobnou vodní tříšť
co vítr roznese do polí
. . .
Pak bude pro všechny zase líp
Dětem namísto dělení a násobilky
napřed předestřou obrazy ryzí a opravdové Lásky
a s Láskou jak ve shodě pro všechny žít . . .

Než dopsal jsem verš
navigace opět osiřela
Jen na lavičce pod poslední lucernou
zapomenut zůstal přehozený šál
Vlezlá večerní syroba
sráží se po řasách posledních květů
jen ony viděly kam zmitela ona šťastná žena
. . .
Je ještě sobota desátého října
Ale zítra . . .
. . . možná . . .
kdo ví . . . snad . . .

.