O té s havraními vlasy

Krásná i temná, anděl i ďábel,
s vlasy černými jak lesklý uhel,
objektem mnohých mužů touhy,
co z nich dělá slepé slouhy.
Co chtěli by jen poupě sobě dát,
a růži nechat uvadat.

Kdo však může tebe znát, na struny tvé duše hrát,
když tak málo zná tě i ten kdo má tě rád.
Jemuž loutnu do rukou jsi dala,
a jeho srdce mu tak vzala?

Jakou píseň na loutnu však hrát,
když tvé noty učím se teprv znát?
Tvých písní znám pouze jen pár,
přesto jsem rád za ten krásný dar.

Snad o větru co hraje si s tvými vlasy,
snad o slunci co dává ti tolik krásy,
o rtech co spojnice jsou našich těl,
to vše bych zahrát umět chtěl.
Tou touhou mi až srdce praská,
moci poznat co je tvoje ... láska.