Jen se mi směj

Když jsem tě poprvé zahlédl,
něco se ve mně zachvělo,
Tvému kouzlu jsem na místě podlehl,
líbat se mi tě zachtělo.

Promluvit na tebe, strach jsem měl,
nezbývalo nic, jen slova skládat.
Říct pravdu jsem zkrátka neuměl,
jen lži jsem musel vykládat.

V šifrách jsem skládal lásky vyznání,
Jen úsměvem ti můžu odpovídat.
Pokusil jsem se dát ti poznání,
všemožně se snažil napovídat.

Přátelství vykvetlo ze slovních hříček,
schůzka v zahradě při svitu měsíce.
V zahradě, kde zní šum říček,
když světlo odráží medové svíce.

Čekání na noc bylo jak věčnost sama,
musím být krásný, abych se líbil.
Nebudu panic ani dáma,
chci jen, abych s tebou byl.

Ve snách jsem dostával polibky,
v záři lampy jsem zpíval,
neměl jsem výtky či námitky,
nic, co bych skrýval.

Měsíc již rozzářil půlnoční kras,
schůzka se blíži jak divoká řeka.
Na hlavě přibyl mi šedivý vlas,
to není rozkoš, ale muka.

Vidím tvůj obrys za lesem,
strach se mi přisál na záda,
začínám páchnout podivným stresem.
Padá tu podivná nálada.

Tvůj úsměv ve mně zapálil lásku.
Být s tebou sám, hlava mi duní.
Jsem okouzlen barvou tvých vlásků,
jejich leskem i vůní.

V tom hrdlo mi svázal podivný chlad,
lásku ti vyznat chci, bojuji,
mám sílu, už bych to zvlád.
Nejde mi říct, že tě miluji.

Musím hledat pomoc uprostřed háje,
kde jen kapradí či šípek raší,
musím počkat s odchodem do ráje,
tvá přítomnost mne stále plaší.

Když v tom jsem uviděl zázrak.
Řešení se zjevilo v podobě růže,
snad zažene ten sprostý mrak,
ten kvítek rudý mi snad pomůže.

Kvítek v rukou pevně svíráš,
oči máš zpoutané, mne nevidíš,
proč místo mne stonek obímáš,
proč mlčíš a pryč odcházíš.