Nekonečná přání

Tlukouc mé srdce v rozbřesk ranní,
kdy ze snu, z peřin už navždy péřových,
na tvé tělo snažíc se utkvět vzpomínkou,
když kapiček krve jen pár bylo prvých.

Jen leskem rtů okroužkovat co ti patří,
když ze snu, z nebes už navždy nebeských,
tvé tělo snažíc se křečí okovů spoutat,
když polibků na ňader pár ze rtů vlhkých,

v šroubovnici uroborovských přání,
ve snu, z očí už navždy ztemnělých,
tvá touha po mých prstech přechází,
v povídání slov zbytečně přehnaných.

A tak jen tlukouc mé srdce v hodinu,
kdy slunce pomalu vychází…