Dopis

I když venku hustě prší, ty u okna sedíš,
od rána až do večera na ulici hledíš,
něco čekáš, asi že se náhle něco stane,
čekáš dlouho, rukou stíráš svoje slzy slané.

Čekáš, že se ozve zvonek, zvonek u tvých dveří,
čekáš dopis, který tobě pošťák jednou svěří,
dopis, co ti otře slzy, pohladí tvé tváře,
dopis, který voní láskou jako listy snáře.

Čekáš, že ti pošlu zprávu, že je mi to líto,
že se zase zpátky vrátím, ale každý ví to,
že moje cesta vede vpřed, jenže nikdy zpátky,
že nepodložím už ti hlavu měkou duchnou z látky.

Čekáš smutná, pořád zoufáš,
že mě spatříš stále doufáš,
chceš mé srdce, chceš mou lásku,
chceš mě mít jak na provázku.

Chceš zpátky mé oči modré,
říkáš si, to bude dobré
a já ti teď píšu dopis, kde ti vědět dám
jednu větu, jen pár slov, co na srdci teď mám.

A píši ti pak, lásko má už nevrátím se více,
že nedokáži spatřit znovu tvoje pěkné líce,
že rozlétnu se do světa, jak s větrem letí peří,
a nezazvoním nikdy víc už u tvých smutných dveří.