Ve víru tance...

Prsty přejíždí, teplo její kůže.
Letmé dotyky ji rozpalují..
Její tělo je jako oheň.
Ach, ten divoký tanec za to může.

Přitiskl sis mě k sobě.
A krokem vpřed jsi vedl mé tělo.
Kéž bys jen mohl vědět, že ta horkost není tancem.
Ach, mé srdce plane jenom k tobě...

Krupěje potu se jí jako perly třpytí na šíji.
Jeho vlhké rty ji svádějí ve své nevinné, a přesto hříšné hře.
Temné vlasy mu neposedně spadají do tváře.
Každý jeho pohyb nezvratně poutá ji.

Ve víru saténu a rudých šat.
Něžně sic vášnivě.
Nezkrotná ve své divokosti.
Dlouhý je její černý vlas.

On pohledný, mužný, žhnoucích očí.
Černých nohavic, bílá košile, kravata dávno odhozena,
Knoflíky strženy vstříc obnažené hrudi, co ji tiskne.
Náruč, do níž každá bez váhání skočí.

Rychlost tepu stoupá výš.
Přesto ovládat se musí
Ač je to trýznivé, k nevydržení.
Horký dech, uhrančivý pohled týž.

Konec v nedohlednu.
Nemůže pokračovat, nedokáže zastavit.
Její rozechvělé tělo, jemné křivky svírají mohutné paže.
Kéž by se mu mohla oddat, byť za to klesnout ke dnu.

Její srdce plane.
Kéž vědět, zda jeho pojí stejný cit.
Unášena nekonečnou hrou, hudbou tance.
Náhle konec, poslední obrat, pevně se tiskne k jeho hrudi
Nikdy na to nezapomene.

Strnulivše, k sobě přitisknuti,
Pevně si hledíc do očí.
Konec, světla, potlesk.
Proč jen muset se od něj odtáhnouti?

Kéž by se okamžik mohl stát věčností.
Tak ještě chvíli, chvíli, chvíli...
Čas však neoblomný bývá ve své nestranné spravedlnosti.
Musí jít dál...