Sobecká

Hledávali jsme ticho
v nicneříkajících slovech
občas i celých větách
a smáli jsme se na sebe
malej lotrando a malá zubejda

bylo nám dobře, když
objevovat jsme chtěli vesmír
a na hřebenech hor
sbírali jsme spadlý hvězdy
jen oceánu jsme se vyhli
skrz můj strach z ryb
a všeho mokrého
žádná mořská víla
malá divoženka a malej hejkal

a pak
jsme se společně dívali z okna
na prsty kapek co ťukaj do okapů
na kamennej lom na hřbitově
(těch světýlek jsem se v noci bála
trošku naschvál
- abych se ti zdála křehčí)
na pssa co běhal za včerejším dnem
a smáli jsme se tomu všemu
držíce se
parapetu
každej na svý straně
..

Jako bratr a sestra.
Jako nejlepší přátelé.
Jako touha a chlad
jako milovat a mít rád
Jako malej vůz a orion
co na obloze nepotkaj se spolu
skoro celej rok
Jako koloběžka a trolejbus
neschopní
spolu držet krok

Jako ty a já
je tolik lidí na světě
a všichni mi jsou ukradení.
Je mi líto nás.