Lovec a mláďata XXII.

Druhé probuzení přišlo za svítání,
jas rozbřesku lemoval kraj údolí,
měl rád tahle ranní slunce vstávání,
které snášelo rosu nejen do polí.

Uvařil si hrnek horkého čaje,
skrýval lahodnou chuť a vůni borůvčí,
paseky zde ukrývají různé taje,
pro život v přírodě nenásilní mluvčí.

Nespěchá, může si příchod dne vychutnat,
tak zahleděn na vstávající slunce sní,
osvětlený obzor nutí ho vzpomínat,
pro jednoho muže byl to pohled poslední.

Byl to muž, který byl pro něj vzorem,
jemuž v mnohém tak rád by se podobal,
už několik roků se sešlo s rokem,
kdy poslední své sbohem navždy mu dal.

Stále více jeho podobu prý měl,
alespoň podle názoru ostatních,
pod jeho vedením tak v muže dospěl,
v mysli pořád živých pár dní posledních.

Už jako malé dítě do lesa ho bral,
učil ho poznávat stromy a zvířátka,
touto formou si při učení vlastně hrál,
chvílemi byl život jako pohádka.

I slovo ostré jak břitva pro lovce měl,
to když chtěl, aby nedostal se na scestí,
pro život co nejlépe připravit ho chtěl,
aby do očí mohl se dívat všem se ctí.

Byly to krásné roky, kdy stával se mužem,
kdy věděl, kam může jít hledat oporu,
díky němu brilantně zacházel s nožem
a dokázal uznat pravdu cizího názoru.

Myslel, že na stáří mu vše vrátí,
všechen ten čas, který mu tehdy věnoval,
to netušil, že jeho dny se krátí
a že nestihne mnohé, co si sliboval.

Nemoc připlížila se nečekaně,
uvnitř těla skrývala se spoustu dní,
oči vypadaly časem ustaraně
a tělo zmáhalo i slunce polední.

Přesto stále úsměv pro lovce měl
a pomalu slábnoucí sevření dlaní,
výraz bolesti v očích však připomněl,
jak rád by vyrazil do lesa za svítání.

Ačkoli v boha lovec příliš nevěřil,
tehdy prosil ho, ať dá mu ještě čas,
s jeho odchodem se vnitřně nesmířil,
vždyť sotva začal mu bělavět vlas.

Uvnitř své duše křičel beznadějí,
když z očí život unikal mu škvírou řas,
"snad některé spravedlnosti se dějí,
a to, že se táto jednou sejdem zas..."