Za co mám děkovat?

Několik dní a několik nocí,
myslím už na tebe dva a čtvrt roku.
Vzpomínka na tebe se pořád vrací,
vzpomínka tvého něžného dotyku.

A tak já se vzdal navždy toho,
že někoho jiného milovat mohu.
Nevím? Mám se zeptat koho?
Mám snad za tohle děkovat Bohu?

Proč tuhletu strast on mi nadělil?
Nikdo se ho o to neprosil.
Mé srdce bude navždy zborcené.
Možná i žalem a smutkem zkroucené.

Já nechci, aby mě takto svět viděl.
Aby si mne pamatoval s úsměvem.
Možná je tohle všechno můj úděl.
Možná jsem jen autorovým příběhem.

Poslední slova píšu pravdivě.
Nemám nárok na tvoji lásku.
Ve své duši pláču horlivě.
A na obličeji mám jednu vrásku.

Zhluboka se ti omlouvám za svoje city,
co jsou do mého srdce tak nemožně vryty.