Vyznání nešťastné lásce

Proč to tak musí být?
Proč můžu o tom jenom snít?
Proč to nejde?
Copak na tom někomu sejde…?

Je to jak před dvěma světy stát,
stát a nemoci nic udělat.

Jeden svět….
zobrazuje tu dálku mezi náma.
Druhý svět…
je jako hluboká jáma.

Ale já ji chci překročit,
nebo snad rovnou přeskočit…
Pomůžeš mi?
Prosím, pomoz mi…

I kdyby jen pár minut trvat by to mělo,
(možná to teď divně vyznělo,)
byly by to nejkrásnější minuty,
(které by nebyly nikdy zapomenuty.)

Sedím tu sama,
jsou skoro tři hodiny,
přemýšlím nad náma,
kdyby tak byly rozbity…ty hodiny.

Nemusela by si nikam jet,
nemusela bych utírat si ret,
nemusela bych plakat nad sebou…
a tou chvílí ztracenou…

Chci jen za ruku tě držet.
Chci jen s tebou se smát.
Chci jen s osudem se prát.
Chci na výjimečnou chvíli vzpomínat.

Bohužel, osud je jako zvadlý květ,
můžeme se o to snažit, ale nikdy ho nevrátíme zpět.

Tak odpusť mi, že číst si to musela,
mé pochroumané srdce chtělo to vyřvat do světa,
možná teď pokazila jsem to docela,
cesta mezi námi asi není projeta….