Klíč

Mezi stěnami, mezi čtyřmi stěnami,
uzavřen jako v kleci,
v životě chtěl být obklopen ženami.
Ach, tohle nejde přeci!!!

Pít vlastní pot, uvězněn v sobě,
žít tak, jako Růženka ve věži.
Navzdory touze, navzdory době,
umučen samotou, koženou otěží.

A ona??? Ty stejné čtyři zdi
v ní úzkost vzbouzí,
když v noci sní.
Když po lásce se vzpouzí.

Tak jako jeho, tak i její stěny
velké, krásné dveře mají.
Však nemohou být otevřeny
jen slůvkem, co oni jim vždy pošeptají.

Ta slůvka, zpověď srdcí,
o lásce k tomu druhému.
Oba, jako samotářští vlci,
časem přestanou hledět na trému
a dveře, dveře budou náhle pryč.
Když pochopí, co už dávno věděli,
že jediný a pouhý klíč,
je láska, kterou zahořeli.

A dveře životům se otevřely…