Moudrá vrba

Den po dni, mladá slečna,
pod stromem velkým sedává.
Krásná jak beruška sedmitečná,
na život tiše tu nadává,
na život, který už nechce dál žít.

Ten strom, jež za ní se krčí,
cítí tu bolest a zhrzenou lásku,
slyší ta slova, listy brečí.
Strom vidí to všechno jak na obrázku,
i ona smí o štěstí snad jenom snít.

Pak časem ten potůček slz, v řeku se spojí
s potůčkem z druhého břehu.
Tam chlapec a jiný strom stojí,
chlapec, co postrádá dívčí tu něhu,
lásku a touhu šťastný být.

Tak jeden plus jedna, jak to bývá,
životy své sloučí.
Jeden před druhým nic neukrývá,
jen pohledy do očí
teď stanou se světem,
tím růžovým květem,
když moudrá vrba větve v srdce spojí
a oni dole šťastni stojí.
S myšlenkou navždy spolu žít.