Když láska bolí

Když láska bolí

Ráda bych ti toho tolik řekla,
vážně, vždyť o odvahu prosím
denně anděly strážné!
Svou velkou lásku se ti najevo
bojím dát.
Bojím se zklamání, protože ty
mě nejspíš ani nemáš rád.

Ve tvých nebesky modrých
studánkách se topím každý den.
Nevím, kdy naposled měla jsem
o tobě tento sen, vím jen, že
samotu často cítila jsem.

Pokaždé, když podíváš se na mě dlouze,
mám chuť podlehnout vášni a touze.
Často cítím lásku tvou i ve tvém hlase,
pak bolesti, problémy, všechno je pasé.

Hraješ si na lásku, však mám jednu otázku.
Ani nevíš, jak zklamání tvůj život promění.
Proto ptám se, myslíš teď na lásku?

Usmíváš se na mne a já nevím co to znamená.
Proč nic neříkáš? Máš mě pořád rád?
Já tě ráda mám, ale k čemu, když ty,
umíš jen zraňovat!

Už k tobě nechci cítit víc, respektive řečeno-
nic!
Možná jsem moc naivní, ale toužím po lásce,
po lásce, která nebolí.
Snad jednou pochopíš, že tou láskou byl jsi ty.
Byl, nebo stále jsi?

Přesto přezevšechno, chci být stále s tebou,
má láska k tobě nikdy nezeslábla.
Stále cítím radost, když mi zavoláš
a řekneš – mám tě rád.

Ty jsi má největší radost.
Nikdy nechci být smutná kvůli tobě.
Nechci tě daleko od sebe mít,
tak prosím, nezahazuj náš společný klíč.

Víš, od té doby, co jsem tě poprvé viděla,
hodně jsem se změnila.
Přiznat lásku jsem se ti styděla..

Nechávám to raději osudu.
Usínám..nechávám si o tobě zdát.
Už nejsi můj kamarád.

Držíme se za ruce,
běžíme s větrem o závod.
Sledujeme spolu celý širý svět.

Bylo to tak krásné.
Vypadalo to, že je tomu tak už navždy.
Avšak byl to sen.
Pouhý, ale krásný sen.
Ale víš, co je nejhorší?

Když ráno přistoupím k zrcadlu
a podívám se do něj, říkám si:
„Bože, jsem to opravdu já?“
Opuchlé oči, nateklá tvář..

Teď už vím,
že jsme navždy jen Ty a Já..