Zlomené srdce

Za oknem zmlženým seděla holčička,
brečíce do kousku záclony bílé,
ztratila lásku, už není maličká,
chtěla by zpět ke své osobě milé.

Vzpomíná na časy krásné, kdy tančila,
v obětí mládence co jí měl rád.
Strasti, teď života plné ,když neznala
a nikdy v životě nechtěla znát.

Teď sní, u kapky deště, jež stéká
po okně dolů, jak potůček touhy,
teď halí ji pouze plátěná deka
a ve vlasech překrásné červené stuhy.

Dnem i nocí jen sedí a skrývá
svůj žal a stesk ta tvářička bledá.
Hodně to bolí a jak už to bývá,
pláčou i její očička hnědá.

„Včera odešel a nevrátí se.
Myslela jsem,že miloval mne.
Ale zmýlila jsem se,
teď mě srdce bolestí hyne.
Těším se až to pomine.
Budu čekat a doufat.
S další větou se rozloučil více:
„Nemohu dále líbat Tvé líce,
nikdy už ráno, vedle mne nevstaneš,
navždy však v srdci mém holčičko zůstaneš.“

Pak stichl Svět, a slzy padly k zemi,
tak jako dopis, jež hrál a teď je němý.

Ne raději se budu rouhat.
Život si vezmu.
A navždy ze Světa uteču jemu.
Proč? Ptám se
Proč odešel jsi?
Ted špatně mám se,
že tu nejsi.“

Dívka s brekem opět zalehla.
A ani si nevšimla,
že za oknem sedí ptáček,
který jí pěje umíráček.

Ten zpěv po větru, přinesl zprávu,
vzala ji do rukou, trošku se lekla,
potom s ní usedla v zelenou trávu,
pomalu a nahlas četla.

„Musel jsem, musel jsem jít,
nemohu tu s Tebou dále být,
nemohu Ti dále lhát,
že Tebe mám jen rád.
Vím, v Tvém objetí se člověk naučí,
jak milovat, jak šťastně snít,
nemohu už dívat se Ti do očí,
život jinak musel bych si vzít.“

S další větou se rozloučil více:
„Nemohu dále líbat Tvé líce,
nikdy už ráno, vedle mne nevstaneš,
navždy však v srdci mém holčičko zůstaneš.“

Pak stichl Svět, a slzy padly k zemi,
tak jako dopis, jež hrál a teď je němý.

Holčičce hrály v hlavě myšlenky.
To jak se jí vracely vzpomínky.
Zvedla se z polštáře mokrého
a vešla do života nového.

,,Po tomto dopise mě to snad trápí ještě více.
Vím, že chtěl líbat mé líce.
Vím, že mě má rád, že mě miloval.
Ale asi do života se mnou hnát si nedovoloval.
Půjde to bez něho žít?
Budou se ještě tvářičky do růžova rdít?
Můžu žít jen z krásných vzpomínek,
kdy v prstech měl mých vlasů pramínek.

Čas běžel a holčička věděla,
že život bez lásky nikdy víc nechtěla,
chlapec se nevrátil, nechtěl ji zpátky.
A ona plakala do peřin z látky.

Napsala vzkaz: „Svět zdál se krásný být,
nemohu o Tobě už jenom smutně snít,
nemohu dále žít.
Po téhle větě všechno se ztratilo,
od ptáčka poslední dvojtaktí zaznělo.

Za oknem zmlženým nesedí holčička,
je tu jen židle, zdá se být maličká,
všechno je pryč, všechno tu skončilo,
když malé děvčátko ze skály skočilo.


Kačennka & JayDee