Rozříštěná

Jsem prý teď nejmíň, co jsem kdy byla.
O hroty skal jsem se roztříštila
O skály Tvojí věčné lásky
Která však netrvá navěky.
Karty se najednou obrátily
A moje přehloupé útěky
Do role tajemné krásky
V náručí všech cizích mužů
Prý tohle všechno způsobily.
Jen a jen já za to můžu!
Jak říkáš.
Já že jsem někam utíkala?!
Však nemám odkud, milý zlatý!
Nemám a ani mít nebudu.
Kráska si se všemi jenom tak hrála
(Ale ne s Tebou, s Tebou nikdy!)
To přece nejsou důvody ke studu ...
Nebo jsou?
Za dobré hry se totiž platí.
A vůbec, v lásce se nehraje!
Kdo uteče, ten vyhraje
A kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.
Uznávám, dnes jsi to Ty.
Jiná už nedělá drahoty
Což věčnou lásku řadí
Navěky až kamsi do pozadí.
Sakra, vždyť láska není jen líbání!
A já myslela, že Ty to víš.
A že už mi pokaždé odpovíš
Štěpánko, mám Tě rád.
Ale ne. Jsme my snad oddáni?
Že to po Tobě vlastně chci
A tak moc se divím.
Že jsem i věřila
Že Ti snad chybím
Ale ne. Jen jednou měřila
Jsem a dvakrát řezala.
Jiná už, jiná mé místo převzala
A můžu si za to vlastně sama.
Dobře.
Bohužel nejsem dost důstojná dáma
Abych si řekla – nevadí
Brzy i v mém srdci jiný Tě nahradí!
Ne, to vážně takhle není.
Věci a lidi a svět se mění
Ale já mám pořád ráda, víš?!
Nevíš.
A já jsem teď nejmíň, co jsem kdy byla.
O ty Tvé skály se roztříštila
I moje malá, chorá naděje,
Že se tu vlastně nic neděje.
Sbohem.