Zatím beze jména

Byl jsem ti blízko jak málokdo jiný byl,
přátelství tvoje jsem získal i uhájil.
Vídal tě každý den, bedlivě naslouchal,
všechny tvé splíny a radosti dobře znal.

Chtěl jsem být tím, jemuž sebe chceš věnovat,
tím, jehož dotykům neumíš vzdorovat.
Tím, kdo tě dokáže rozesmát, rozplakat,
tím, před kým nemusíš srdce si zamykat.

Jít s tebou životem, osudu všemu vstříc,
každičký okamžik toužil jsem víc a víc.
Držet tě v náručí, líbat tě do vlasů,
zažít ten pocit, když umírám pro krásu.

Přesto však dělil mne od tebe oceán,
ztratil jsem naději, že bych jej přeplaval.
Ztratil jsem naději, že spatřím druhý břeh,
bál jsem se vyplout a bál jsem se cesty zpět.

Týdny a měsíce plynuly zvolna dál,
až jednou stalo se, co jsem si tolik přál.
Tolik přál, doufal, však v nejmenším nevěřil,
prosil a toužil, však smířen s tím prázdnem žil.

V jednom z tvých pohledů, jimž jsem tak rád šel vstříc,
vyčtl jsem přátelství, ale i něco víc.
Ty oči, co jsem znal, zastřel šat napětí,
plachý smích skryl tvoje rozpaky vzápětí.

Dotyk tvé ruky mi dotyk hvězd připomněl,
v duši mi prudký žár radosti zahořel.
Bylo to, jako bych ráji se přiblížil,
když jsem tě konečně nesměle políbil.

Tehdy jsem poprvé poznal, co štěstí je,
že život baví jen toho, kdo miluje.
S tebou jsem dospěl a konečně začal žít,
s klidem a s vírou, že jak to je, má to být.

Víra je silná zbraň, osud však silnější,
člověk se často jen důvěrou konejší.
Když jsem si myslel, že nemůžem´ ztratit se,
zjistil jsem, jak strašně častokrát mýlím se.

Jednoho dne jsi mi nadlouho odjela,
aniž bys cokoliv řekla, či napsala.
Odjela´s daleko, náhle a potají,
pohled mi nepošleš, poštu tam nemají.

Od toho dne už se nemůžu radovat,
neumím přijímat a neumím darovat.
Ztratil jsem všechno, co tenkrát jsem našel,
čas se mi zastavil, důvod žít zmizel.

Čím dál tím častěji myslím jen na to,
že nemá smysl už čekat jen proto,
abych se sžíral dál, dál se jen ničil,
raději už abych čekání skončil.

Neboj se, lásko, už blízko je onen den,
kdy se zas po dlouhé odluce obejmem.
Svědomí nebude trýznit mě za to, že
občas jsem dělal, co Romeo nemůže.

Když jsem ti řekl to co říct jsem nemusel,
a na to co měl jsem odvahu nenašel.
Všechno ti nahradím, budeme na to mít,
času dost; můžeme od rána k ránu být

spolu a toulat se po lese, po louce,
sami dva, bez svědků, pro sebe horouce.
Až šat si navléknu: černý, snad bílý?
Konečně splní se, o čem jsme snili:

Půjdeme životem, osudu všemu vstříc,
každičký okamžik blízko si víc a víc.
Budu v tvém náručí, líbat tě do vlasů,
zažiji pocit, když umře se pro krásu.