Víla z výtahu

Stařičký panelák mrákotně procitá migrénou úpalu z ranního šírání,
jak tlejících kostlivců se vnitřnostmi budovy rozléhá skřípání,
mizerná nálada ti záludně podráží nohy ještě na prahu,
na cestě do práce krvácí rudá kontrolka výtahu,
chodbu zamořila poťouchlá pondělní kocovina,
za sklem se šklebí tváře jak z panoptika.

Zničehonic se snáší v kabině zdviže křehounká sněhová vločka,
víla ze snu, jež v noci prožila více životů než-li jich mívá kočka,
rozcuchaná, jen v kalhotkách a tričku, bosá, oči jak šmolka,
ale vždyť je to z prvního poschodí ta obyčejná holka,
roztoužené a vážnou chorobou stižené stvoření,
trpí horečkou, při níž probíhá lásky hoření.

Šachta, která padá do tmy, smrdí pachem nikotinu, voňavek a moči,
oprýskaná krabice uvnitř se mezi patry zoufale pomalu plouží,
nejede nikdy nikam, jen ustrnula ve věčném pohybu,
ty tisíce kilometrů na místě nevedou k ničemu,
jak kára na popraviště tolikrát poblitá,
vláčí odsouzence všedního života.

Děvče uvnitř zmámené láskou cestuje v raketě napříč vesmírem,
byla někde mimo naši galaxii společně se svým partnerem,
vrací se domů pokřtěná svým i jeho sekretem rozkoše,
chtěla by ze sebe vykřičet všechnu tu slast soulože,
jelikož oproti věcem jsou zážitky mnohem víc,
snad by se nestyděla nemít na sobě nic.

Skrze betonovou krychli k závisti těch, co už vyhasli, pulsuje láska,
dohadovat se, jestli je to dnes poprvé či posté, je riziková sázka,
symboliku opakujícího se pohybu výtahu nahoru a dolů,
chápou dobře ti dva, co prošli školou milování spolu,
poté, co se vzájemně spojila jejich dychtící těla,
dvojice milenců nemá, co by víc ještě chtěla.

Snad nemůže být větší zázrak v tom nevlídném a nudném pondělí,
než-li ve výtahu spatřit přelud, jako symbol plný nadějí,
možná se jedná pouze o pomíjivý závan optimismu,
dostala se nám však zpráva, že láska pořád je tu,
a i když do kabiny z nebe nelze přistoupit,
je třeba takový zážitek si v hlavě uložit.