Slepý k slzám smutečním

Bolestí přivírám víčka...
Tvým polibkem navěky spoutaná...
Snažím se... snažím, dotknout se líčka,
ta chvíle... tak zdlouhavá...

Kroky Tvé pomalu odeznívají,
ač pořád Tě vidím před sebou...
Téměř slyším, jak oči mi rozkvétají,
jako květ orosený tmou...

Ruce se mi třepou vzlyky,
když ukázals mi záda.
Když ukončils veškeré styky,
oči mi zalila vláha.

Tys neviděl, slzy smutku,
ani ty mé, ani své.
Byls slepý, vskutku,
když vyšels z cesty mé.

Zatnula jsem pěsti hněvem,
to ta Tvá slova mi rozřízla hruď.
Drtila jsem ústa křikem,
abych nekřičela: Lásko stůj!

Jsi tak slepý, k slzám smutečním.
Bezohlednost v tobě vládne.
Ač vím, že nejsi skutečným.
Sen se přeci občas stane...