Věnec lásky

Po setmění zapleteme dychtivá těla ve věnec,
nepochybuji má lásko, že oddáš se mi celá,
a přebereme několikrát milostný růženec,
takovouto lásku jsi přece dávno chtěla.

Láska k ženě v mém životě je voňavá sůl,
z nádherných krystalů v jeskyních touhy,
nemilovaný je osamocen jak v plotě kůl,
a duši mu poznamenávají černé šmouhy.

Láska není přec smrtelný dědičný hřích,
je to let v oblacích, ale i strmé pády z výšky,
kouzelné zážitky, snění, mazlení a smích,
a to i tehdy, když nám už přibývají křížky.

Chci má lásko po tvém boku vždycky stát.
a sledovat ohníčky v tvých očích při svlékání,
chci slyšet, jak dovedeš se štěstím smát,
vnímat tvé vrnění, když těšíš se na milování.

Chci hladit a držet něžně obě tvé ruce,
dotykem konečků prstů maximum ti něhy dát,
chci naplno ti zpřístupnit své planoucí srdce,
abys nepochybně poznala, že mám tě rád.

Kdyby způsobovala láska smrtelnou chorobu,
všichni blázni by na její následky chtěli umírat,
povídá se, že každý, kdo zemře na vrcholu,
bude ho slast nesmírná navěky stravovat.

Život vždycky stojí za to naplno ho prožít,
a neustále je třeba se láskou zabývat,
a dokud ti bude tělo alespoň trochu sloužit,
musíš milovat a nesmíš šanci promeškat.