Styky

Snila jsem málo a nevěřila ve své sny,
sen byla jak kniha ve které se smí číst,
ale nesmí se do ní psát.
Psát si svůj život
to se nemá
ne na to nemám.
Ať radši strhne mě děj sám.

Pak ale přišel on
snad z knihy anekdot.
Nebyl klam a on mě miloval
a já děkovala Bohu
a kdoví komu,
že mohu být šťastná.

Bylo to divoké,
krásné a pochybností plné
a já věřila a věřím
protože už umím snít
- že tu sedí
za ruku mě drží
láskou ke mně srší
mně z toho srdce buší
- a zas je to divoké.

Jenže není.
Protože

Asi nemá ve zvyku
bejt ve styku
proč by taky měl
dala jsem mu všechno
co po mně chtěl