S věnováním

Vidím to černě
jak nejčernější tuš.
Odřekni všechny výpravy,
nečekej, všechno zruš!

Pojď hledat tunel z marcipánu,
na rašelině budem spát,
probudí nás rosa k ránu,
pozdějš se budem tomu smát.

Nevyhledávám cit,
on ve mne hoří zkrátka,
netoužím zakusit,
jsi neprobraná látka.

Odejdivše, zůstáváš,
spočinu na prahu zoufalosti.
Kdy také něco poskládáš
mně malé - plné troufalosti?

Kdybysme byli květinami,
jsem nedočkavá čekanka.
Najdeš mě mezi kopřivami.
Také jsem s hrudky strouhanka,

malinké drobečky, kousky mého těla.
Kéž chtěl by sis je posbírat,
tak jak já číst tvé básně chtěla,
jejich smysl odezírat.

Monotónně zjišťuji,
žes přeřezal mi koleje,
budu dýchat rychleji,
studený pot mě polije,

a středem všeho budeš ty -
jak uhel černá kštice,
kytarou ztvrdlé prsty,
kouřem sežrané plíce,

pár prošlapaných tenisek
na špičkách vyzíraných,
a k tomu moře propisek
veršů zamilovaných.