Nevadnoucí Krása

Jsi jako nachová růže v záhoně bílých lilií bdící,
Jako skvost na věky věků v těchto květech spící,
Se silou trnů života kterými se mocně obklopíš,
V nádheře své ve které se majestátně stkvíš.


V neprůchodné obraně se svými železnými hroty,
Ničící tě svou silou jako starověké katafrakty,
Pak sama ve své přepychově rudé záři,
Snažíš se o pupeny které tě spáří.
Jen sama pro sebe ve své tajemné tváři.


Svou spontánností vypovíš víc než mocná kniha,
Svým vadnutím a žalem, bolest co tě zmítá,
Svým naléháním jako sněhová kalamita,
Má nevadnoucí růže ze železa litá.


Kovář stvořitel tě ve svých dlaních stvořil,
Pro smysl krásy, snad aby měl čím žít,
Vykoval tě, do záhonu lilií složil,
Pro vědomí že před smrtí získal klid.


Však krása nemá význam, neexistuje,
Pokud čas nehraje zde hlavní roli,
Pak i zda zručný kovář krásu kuje,
Rozkoš je bezvýznamná, když hodiny stojí.


O nádheru pečovat neboť skrz dny slábne,
Bez ní může být zničena tak náhle.
O nádheru pečovat, skrz krásu je člověk živ,
Mít aleje záhonů a nejkrásnější květinu v nich.


Krása jest nejmocnější nástroj,
Když znáš melodii a umíš na jeho struny hrát,
Když ji máš, ničeho se neboj,
Když odejdeš, koho pak budu krásnou zvát?