Milostný dopis

Jak začít tohle mám mě děsí,
prožívám pocit hrůzy, běsi.
Zahleděti se je málo
a spatřit obraz světlý v duši,
vykreslit rysy jak se sluší
nelze moc, jak se ukázalo.
Jsi oříšek a brouk v mé hlavě.
Zmatená a nechápavě

ptám se tu já sama sebe,
kdo do cesty mi přived' tebe.
Proč zrovna tebe, ne-li jiného,
skutečně to nelze pochopit,
vždyť ani nejsi ty můj typ!
Máme pramálo společného,
vlasy máš krátce střižené
a já mám ráda zvlněné,

dlouhé a oči omračujcí.
Jak vidno, není určující
co oblékáš, co víš, co sníš,
co v hlavě máš a co rád děláš,
co čteš a proč, nad čím usínáš,
ne - ty mě vždycky okouzlíš.

Škoda verše pro dokonalost,
ty v chmurném dni uděláš radost
jen pouhopouhým pohledem.
Tvůj úsměv na všechny strany září
Nevinný, jak fráze v slabikáři.
Bavit se spolu dovedem
jen stěží. Nevím, víš-li to,
klidně mi říkej popleto.

Jsem inspirována Puškinem,
Petrarcou, Máchou, Shakespearem.
Na mou čest, jsem Taťjana
co z lásky Evženovi píše,
nebo jsem přece jenom - spíše
víska co vítá krajana
vlídně a mile, neví však
jaký je krajan - Evžen drak.

Skutečně mé pero píše
k oslavě uvedených výše
a pohání ho ryzí cit,
ten samý, co pokušitelem,
nabádá mé oči tvým směrem,
chtěly by hříchu zakusit.
Sobě samé jsem anděl strážný,
nebude to nijak vážný.

Ty sám mně se zdáš,
že nechybí ti svatozář,
že lidské city upíráš si,
než ostatní jsi moudřejší,
dospělý, rozumnější,
však pod záštitkou čehosi
za závojem nevinnosti
se skrývá duch opilosti.

Tvůj obraz vštípený přede mnou,
každý má nějakou tu svou
propustku do jiného kraje.
Proč zrovna tvá čistá osoba
s škraboškou mdlého anděla
to řeší tak, že pije.
Smutek, slzy, trápení
tvé lihoviny promění

a život stále se jen točí,
stejná bryčka, stejný kočí,
stejný život, stejný sen.
Lidé, zde je otázka:
Co pro nás znamená láska?
Láska je našim údělem.
Ale na mne doposud
tragický ulehl osud.

Denně kolikrát si říkám
za čí hříchy já tu pikám?!
Teď nejblíže jsem se dostala
k tomu, o němž sním -
blízko se k tobě dostat smím.
Dříve jsem je ani neznala,
povrchní láska platonická
nebyla příliš idylická.

Trápí mě to každou vteřinu.
Těžko se tomu věří, inu -
zda žiješ suchý život dál,
či pookřáls a tajemně
z povzdálí pozoruješ mě,
oh, kéžš neodolal.
Ať proklínáš osudný den,
o kterém jsi věděl jen,

že poznáš nové lidi - hle!
Odcházíš s vizí vybledlé
dívky plné protikladů,
co srdce trudomyslné
ukryla pod přetvářku, né!
Za ústa plná napadů
jak zajistit si zábavu!
Však přišla při tom o hlavu...

Kdyby to tak čistou, mravnou
chtělo býti krásnou pravdou...
Nelze již více milovat.
Je to pro mne utrpení,
bez bolesti dnes nic není.
Nelze láskou víc stonat.
Chorobná touha - léku není.
Snad upřímného políbení.

Však pomoci si nemohu
a modlím se k pánu Bohu,
abys teď rozum vyřadil,
bo cit teď není na místě,
já vím, vím, jistě...
Ale tys teď nahradil
toho předtím, asi po roce.
A nejlépe chutná zakázané ovoce.

To myslím dobře víš,
jde o to, či pochopíš,
že bez tebe žít nemůžu.
Rozhodneš-li se, se vší ctí,
pomoct mi od mé bolesti,
izolovat mě od jiných mužů
a rozjasnit dny mé,
pak slibuji (Evžene),

že budu tou nejlepší můzou,
ženou ti oddanou a s hrůzou
pomýšlející na rozchod,
hodnou tvých vášní nespoutaných,
mé srdce hříšné ve tvých dlaních,
mé prsty propletené s tvými,
smích co zažene tvé splíny,

budu ti večernicí, jitřenkou
a v divů říši Alenkou.
Musíš však podvolit se srdci,
mozek necitně odhodit,
zatnout zuby, zahájit
emocí revoluci.
Však bojím se - máš právo veta,
žes spolkl celou moudrost světa

a hlavu si postavíš,
mé srdce tím poraníš.
Ne, že by to byla změna -
jsem zvyklá na ignoraci
těch božských princů - hlupáci.
Však není zde žádná ozvěna
na mou lásku poplašnou,
konkluzi má spíš opačnou.

Protože nechci být zklamána,
náklonost není očekávána.
Však jak už jsem se zmínila,
nemyslím si, že ty máš,
a že jimi oplýváš -
zkušenosti Don Juana.
Zdá se, že ti to vyhovuje.
Nikdo tvé srdce nerozehřeje?

Ty nevíš o co přicházíš,
drahý.