Prší

Slzy mi po tvářích stékají,
sedím u okna a koukám tiše
do té tmavěšedé říše,
jak kapky k zemi padají.

Vzpomínám na Tebe,
tak moc to bolí,
moje rány léčíš solí,
mé srdce náhle zebe.

Chtěla bych, abys tu stál,
teď a tady, byl mi blízko,
slyšet ty slova: "Má lásko",
která už dávno čas nám vzal.

Zavřu oči a vybavím si Tě,
stojíš tu a objímáš mě,
zase je mi jednou krásně,
obraz ten však zmizí hbitě.

Z obrazu jsou náhle střepy,
sbírám je, skládám
.............................
po čase to vzdávám,
nejde to, nejsi tu Ty.

Tiše pláču, nejspíš jsem tím trochu zasažená,
dívám se přes clonu kapek,
v duši vládne silný zmatek,
ale já to zvládnu, jsem silná žena.
/...musím to zvládnout.../