Známý neznámý

Známý neznámý

Stíny stromů ve tmě
a zářící světla v oknech
jemný šum kapek deště
prohlédnem v kalužích jak v zrcadlech

I dnes jak vždy naproti sedí
A sleduje pavoučí záclony skel
Ví, že mě zas uvidí
Jak v stínu zrcadel

Dala bych mu radu prostou
že tu čas jen poztrácí
snad chce být mým hostem
ten známý neznámý

propluji našimi schody
nevím proč táhlo mě to ven
kde pořád sedí
v dešti nevlídném

stojím už před ním
dívá se upřeně do země
čekám, snad řekne „promiň
čekám tu na tebe“

Mlčí, snad se stydí
asi chtěl něco říct
copak v té zemi vidí
ne, z toho nebude nic

Neseď tu nekoukej
nikdy ti nepodám dlaň
nejseš můj typ ty hloupej
marně tu sedíš, radši vstaň

Dlouze mi pohleděl do očí
pomalu opustil svět
svých nekonečných iluzí
už nikdy denně v pět

Řekl: „ach dívko krásná
co slovo, mění se svět
že směl jsem doufat – iluze zhasla
kam půjdu zítra v pět?“

S pocitem trošku zklamaným
vyšla jsem pár schodů ke dveřím
s myšlenkou na toho kluka
ve velkou lásku nevěřím

Sedám si zase sama
k večerní dílničce snů
v obraze prvním začíná hra
o lásce na jednu stranu

Sedí v ní chlapec před domem
do okna kouká se hloupě
než vyšla ven a řekla mu
nikdy tu nesedej, to mé je doupě

jen když se chvíli zamyslím
co ho as u srdce hřálo, patří k těm, co odvahu prodali dávno,
nepřijdou blíž, a to je málo.