Lovec

Sama na celém literu
s básní, s níž se snad poperu
za měsíc, za rok, za miliony let
Na chvíli patří mi liter,
ale nepatří mi vlastní svět, v němž ztrácím se
jako rybka v akvariu,
plující ve své vlastní vidině směru
Ne, s ničím se nepoperu
Neprala jsem se ani s vlastním osudem svým
Měla jsem štěstí nadosah ruky
Štěstí, co jiným jen závidím
Dotklo se mého zkamenělého srdce
Dotklo se mých nejvnitřnějších snů
Dotkl se mě úsměv tvůj
A tvá náruč plná příslibů a nadějí
Zab mě raději
Zastřel mě v ruské ruletě
Miluji tě a chci tě
víc, než pouhý prostý člověk by měl
Zabij mě
v dešti krvelačných střel
Nech mě umřít ve svém náručí
Nech mě vykrvácet, až budu dívat se ti do očí
a svírat tvou zpocenou dlaň
Jsi lovec a já jsem pouhá laň,
co dostala se do tvého směru
Jen jedna báseň
A já se s ní nepoperu
Jako vždy píšu jen to, co na srdci mám
Zatímco tě miluji
Proklínám
Zatímco měla bych dávno spát
Vždyť všichni ostatní na literu spí
Tak tedy jdu
Jen v řádku posledním
říct chci, že nejsem pouhá laň
Sama jsem lovec, jen zbraň svou schovávám,
když natahuješ ke mně svou dlaň,
když říkáš, že miluješ mě,
a já...
Němě a odevzdaně tě objímám...