Slova, která si (doufám) nikdy nepřečteš

Nesnáším tvůj pohled,
pohrdavý pohled přes obroučky brýlí.
Tvé či vysílají jed.
ničí mé, už tak bezmocné, síly.

Kdykoliv se naše pohledy setkají
"Uteč" křičí můj vnitřní hlas,
všechny buňky v těle se mi svírají,
jsem vydána strachu napospas.

Nenávidím tvůj hlas,
ten ječivý přeskakující tón,
i mučení snáší se snáz,
i samota, i denní shon.

Když na mě promluvíš,
nejraději bych v té chvíli zmizela.
Ty jsi šelma a já myš,
v tvé pasti ztracená docela.

Nesnáším tvůj způsob chování,
tvůj způsob chůze, tvou popichovačnost,
tvé laxní i agresivní vyjadřování,
tvůj styl, tvou vševědoucnost.

Nesnáším tvůj smích,
často na účet jiných lidí.
I já jsem jedna z nich,
co často jen tvůj posměch sklidí.

Nesnáším tvé vlasy,
na kterých ti tak šíleně záleží,
s jejich délkou strčíš mnohou holku do kapsy,
kvůli vlasům se popereš, když jsi v ráži.

Kolikrát jsem pohledem propalovala tvá záda
a čekala, zda ty vlasy vzplanou?
Jedna dívka říkala, že máš srdce hada,
není to však proto, že jej mnohé dívky nedostanou?

Však co mám nejvíc nesnášet?
Toť záludná otázka.
Nejspíš sebe, neboť tě neumím nenávidět...
snad to není láska.