Nešťastná srdce...

Hořká kapka slané vzpomínky,
razí si cestu ven z uvěznění.
V očích již nehoří plamínky,
v mysli je jediné: zapomnění.

Smích dávno pozbyl platnosti,
slza, jež bolestný odkaz skrývá.
Báseň náhodná je pouhou slabostí,
však tak už to v životě bývá…

Pohádka skončila koncem neslavným,
Popelka nezískala prince svého.
Láska se schovala, zavládla bolest a stín,
srdce vzdalo se snu bláhového.

Iluze zjevujíc se před spánkem,
však rozum se zase jednou pomátl.
Prostor ovládlo srdce, zasažené šípem,
co zlomil se natřikrát, Amor záhy odlétl…

Zanechal zde zoufalce, ukradl naději,
lásku nesprávně si přivlastnil.
Však oni dva setkat se nesmějí,
nešťastná srdce, co k samotě odsoudil…

"Krásu lásky v bolest krutou proměnil,
sebral víru spletenou ze snů a vytoužených chvil.
Odepřel štěstí, co zazáří v očích tvých,
přání věčnosti, kdy se tvé rty dotknou mých..."