Cesta do snu

Cesta do snu

Cestu do snu jsem nenašla,
tu, která mi měla pomoci
schovat se, když jsem odešla,
vyléčit z budoucí nemoci.
Prý, že mám zapomenout,
kdosi řekl mi tehdy,
že čas mi pomůže plynout,
že čas odežene neduhy.
Ta malá holčička vyrůst chtěla,
věřila, že zapomene, půjde dál,
kolikrát jsem radost měla,
o to víc mi ji odjezd vzal.
To malé děvčátko to prožilo,
přálo si na to místo zapomenout,
ale nic jiného pak nezbylo,
neboť jí to dokázal připomenout.

Cestou do snu pořád kráčím,
tou která mě postupně ničí,
hlavu v myšlenkách si máčím
a mé srdce stalé víc a víc křičí.
Sedm let a já nezapomněla,
na úsměv, ruku a oči tvé,
tolik, tak moc, jsem chtěla
zapomenout na city své.
Ta holčička dávno vyrostla,
už nevěří, ale touží
a její naděje tak prostá,
nad tvým jménem krouží.
To děvčátko jako ty je,
stejná přání daleko od sebe
a jako kdysi pro nás žije,
vede nás, mě a tebe.

Cestou do snu mě vedeš,
slíbil si, že tam dorazíme
a buď já nebo ty přijedeš,
to je to, co oba jistě víme.
Dlouhá doba je za námi,
ale ta cesta nás čeká,
jen ty myšlenky mě mámí
a ten čas nás leká.
A tou holčičkou chci zase být,
dívat se a zůstat tam,
ať čas mi může radost vrátit,
ať si i čas zůstane jednou sám.
A to děvčátko vzpomínky má,
nikdy už nezapomene,
neboť až přijde sníh a zima,
budou žít z našeho pramene.