Tvůj pohled

Tiše se proklínám,
bojím se citů svých.
Stačí, když se podívám
do očí bezedných.

Do očí plných smutku,
strachu a bolesti.
Snažíš se to skrýt za slupku
a pokoušíš se ostatní splésti.

U mě se ti to nepovedlo
a já teď nevím, co s tím.
Ze začátku mě to zabolelo,
však od té doby jsem jak tvůj stín.

Nemohu se od tebe odvrátit,
ať se chováš, jak chceš.
Nemohu tvé stopy zahladit,
neumím si říkat tak nesmyslnou lež.

Lež, že bych zapomněla
na vše, co cítím k tobě.
Lež, že bych si na tebe nevzpomněla,
ať po jakkoli dlouhé době.

Neumím tolik lhát sama sobě,
však přece se dál skrývat musím.
Chránit se proti tvojí možné zlobě...
bojím se, proto své city dusím.

A tak dál se skrývám pod svou vlastní slupku,
slupku hrané nevšímavosti,
přitom se stále utápím v svém zármutku
a čekám, co ještě udělám za blbosti.