Hloubka tvého vězení

snaží se složit dohromady
a ty nepochopíš...

chystá se nadechnout
a ty hledáš východisko z nařčení...

sloupy...
jsou asi telegrafní
a dřevěný nabýtek na ulicích
vstřebává naši minulost
aniž bysme cítili
kapky potu
zažírající se do látek

a kdykoliv
i na dálku slyší tvůj úsměv
a musí pochopit
že nenadejde vykoupení
hledáním skrýše v sobě
když nezbyl ani malý kousek
mezi stěnami
prachem popsanými liniemi
co nikdy nevytvoří ucelený obraz

"Je tam kousek
malej
kousíček
mě
nebo

(snad)

TEBE?!...

nebo
mi náhoda
obrátila srdce naruby
sežrala
a uložila
do louže strachu?..."

NIKDO Z NÁS NEMÁ PRÁVO SE PTÁT

sám sebe..
.
.
.
(i výkřiky se ztratí v temnotě)