Před popravou

Před popravou


Jak vězeň jdoucí na popravu,
před krásou Tvou teď skláním hlavu.
Ten pocit sráží mě na kolena.
Máš co jsi chtěla,
cožpak Ty nejsi spokojena ?
Pět ódu na krásu, těžkým je zločinem,
no tak mě suď,
jsouc přichycen při čině.
Já s pokorou přijmu Tvůj soud
a nechci být vyproštěn nikdy z krásy pout.
Ruce mé mi spoutej na své šíji
pak nechty svými smíš mě rvát –
dokud ještě žiji,
dokud mám co dát.
Přimkni na na mou tvář ňadra svá –
Dva hrozny probouzející se.
Jejichž krásu smím jen tušit.
O nichž sním ve svých snech.
Ústy se pak přisaj a zůstaň viset na mých rtech,
chci Tvým jazykem sa dusit a nepopadat dech.
Uvrhni mě v klin svůj
jak do nejhlubší cely.
A nohama mě semkni
ať blahem sténám celý.
Nedovol mi spát, nedovol mi nic
pomalu mě poprav a chtěj při tom víc a víc.
Jen nahoru s dolů – pohyb povolen jest.
Tak vysaj ze mně život,
smíš užít jakoukoli lest !
Ať vyplní Tě celou
ohňostroj lávy bílé,
pak můžu klidně zemřít.
Já , krásy provinilec.
Jen o jedno ještě prosím
má vílo z Arasu.
Na hrobě chci nápis mít:
Zde leží Ten, jenž zemřel pro krásu.
Ty však žij a krásou svou nič srdce mužské nadále.