Ovčí mlha

Stav, kdy v těle nezbyl ani poslední nádech múzy.
Jen hromada suti, bolu, omylů a hrůzy.
Padla na nás „ovčí“ mlha.
Mate, děsí, po duši nám šplhá.
Na lustru se kýve lež s dlouhýma nohama.
Vysmívá se, ohání se vlohama.

Leč díky mlze, co je pravda, co je klam?
Však kdo chce kam, pomozme mu tam.
Já díky vrypům, vzpomínám na paměťovou stopu.
Ty do hlavy mi nevidíš, a tak radši…hrob si kopu.
Vlčí smečku na pomoc si volám,
s ní snad tu mlhu zdolám.

A Ty zas prozřeš, moje milá,
kéž bys potom pochopila,
že jsi moje malá víla,
co mě šťastnou učinila.
A já Tvá můra odedávna,
co na Tebe pozor dává.
Co ti pravdu k nohám vzdala,
celou duši odevzdala.

A tak za mlhou hustou, že by se dala krájet,
je pořád totéž, náš soukromý kousek ráje…
Dívej se mi do hlavy…
….potom ztratíš obavy.