obecně známá věc

skoro každý den
vídávám tě sedět s nohami křížem
na lavičce v parku Snů
upoutaná vlastní představou cizince
otvíráš prázdnou obálku
zatímco opar noci odplouvá
pouliční světla zahalují ti tvář
a už opět znovu se usmíváš
jako nový den
jež z nebe bez rozmyslu slétl
aniž by se zastavil či spletl

kdyby tušil tvou tvář
vstváváš
do pláště se ukládáš
snad zítra
zrodí se ten pravý čas rozdnívání v magnetové hoře