Té Paní

Relativní dny.
Štěstí i pýcha
otruby a kry
ledu,
i nebe, co dýchá.

Uprostřed hluku
a největších žalů,
zlomenou ruku
vkládám do barevných kalů.

Uprostřed prachu
z boření neměnného
zažívám, brachu,
kouzlo nechtěného.

Našel jsem okno
malé a barevné
do rámu vložené
jak času oko

Tam našel jsem odpověď
na vše budoucí,
iluminovou rukověť
do ruky padnoucí.

A byla tam.

Ta nevšední krása.
Ta madame classa.
Nemohu neříci, že dělí nás jeden věk,
však nejraděj já bych jej přeskočil zpět.
z radosti,
z obdivu k lásce,
k dobrotě.
Její.

Bolest je věčná.
Však přebíjí ji
láska nekonečná
a
síla moudrého kamene.

Jak vracel by se čas,
zpátky,
kdy mrtvý přítel
rodí se zas
v lůně své matky.

Kdy s obdivem a láskou hledím na ni.
I na něj.
a bláznivou radost mám.
I za něj.

Klel bych…
ale i to mě už přešlo.
tak nashle a dobrou noc.
Vesno.