Cesta

Ve vánku myšlenek svých,
ne, to je vítr Severák,
po sněhových stopách tvých,
toho tvého štěstí žebrák.

Vyjít ty strmé schody,
to já asi nedokážu,
projít bahnitými brody,
na cestu se tebe tážu.

Ale ty ji neznáš, jsme v pasti
a já ztrácím se ve tvých tůních.
Jako mezi dvěma propasti,
přestávám dýchat v těch všech vůních.

Neumíš tou horou projít,
avšak ty se nevzdáváš.
Odtud domů chtěl bys dojít,
svou ruku mi podáváš.

Prosíš Slunce, prosíš hvězdy,
poslouchám tvůj hluboký hlas.
Klopýtáme prudkými sjezdy,
možná že někdo zastavuje čas.

Upadám, chybí mi síly,
ale ty mě držíš pevně.
Jsem jak ty hedvábné víly,
ty co mě ničí duševně.

Avšak to jen pohádka byla,
ta skutečnost je tak jiná,
snad kouzelná naděje zbyla,
nebo i ta už uhasíná?

Po stopách svých myšlenek,
toulajíc se v hustém oparu,
na dně prázdných písmenek,
denně kreslím tlustou čáru.