Růžičky

Když nastalo léto, všude vyrostly růže,
byla však jen jedna, jenž pochlubit krásou se může.
Nový zahradník se rád zahradou touženě procházel
a s růžičkami jemně a ve vší počestnosti zacházel.

Zahradník našel onu růžičku mezi všemi,
snažil se mluvit na ně ale jako by oněměly.
Jen ta jedna vydala hlásku a řekla:
"Zahradníku starej se i o mne abych tak rychle neodkvetla."

Zahradník se o růžičku zajmal a vždy honem za ní spěchal,
byl velmi šetrný ale pokaždé se strašně popíchal.
Nadával a bědoval, ikdyž růže za nic nemohla,
bylo vidět, že se něco stalo a dobrá věc by pomohla.

Ošetření všech ran bylo pracné, všechny růže to té jedné vyčítaly,
zahradník s přáteli, o kráse a nádheře té jedné, spolu mluvili.
Postupem času věděl o řůži každý a mnozí se na ni chodili dívat,
jen zahradník se zas popíchal, i když začala s květy splývat.

Všichni ji měli rádi jen u zahradníka to tak nevypadalo,
věděla však opak a přesto ho popíchala co to dalo.
Zahradník to věděl a psal o ní do svých psaní,
psal až dlouho do noci, kdy lezlo na něj spaní.

Když se přiblížil podzim, nastal čas růže přesadit,
všechny, včetně té jedné a pak nové zasadit.
Růžička jenž věděla, že každému bude chybět, lístkama zamávala,
spločně se zahradníkem, kterého měla ráda a kus života mu dala.

Zahradník jěště jednou v noci do zahrady přišel,
bylo velmi náročné hledat ale růžičku svou našel.
Znuvu se bodl, ani se tomu nedivil, jak se to mohlo stát,
pěvně růži i přes trny chytil a teprve teď......
mohl ze srdce říct, což věděla, jak moc ji má rád.

Nastala doba přesazu, zahradník měl hodně práce s novými květy
nikdy nezbývalo moc času říct stejné nebo jiné věty.
Růžička rostla a kvetla opět nádherně kus opodál,
Zahradník však jednou za čas přestal být zahradníkem......

a růžičku chodil navštěvovat dál......