Závan jitřní minulosti

Já přistihl se, jak potají kradu z pohledu tvých očí něhu,
já přistihl se nejednou, jak vědomě lžu srdci svému,
já přistihl se mnohokrát, jak hloupě podvádím sám sebe,
teď marně čekám, květy vadnou, vyhlížím jen tebe.

Tvá dlaň mi vlála v ústrety snad před tisící lety,
od té doby v mramor bílý zkameněly růží květy
a souhvězdí démantů vybroušená ze slz zapomnění
zas a znovu po soumraku se v Mléčnou dráhu mění.

Z katedrály našich snů jen torzo pyšné věže ční,
kam ztratila se moje láska, proč zmizela jsi tenkrát s ní ?
Kam poděly se všechny dlouhé roky, proč prohýřil je čas ?
A nad propastí minulosti vzklenul se most jitra v nás.