Nevěra

Touha tě provází spleteným schodištěm,
v pompézních komnatách ozvěna tlumená.
Klopýtáš zmateně tím rudým bludištěm
bez dechu, v extázi, rozkoší vedená.

Po měkkém koberci, poddajném jako květ,
na cestu tisíce sluncí ti svítí tam.
V uších ti jako zvon zní stále těch pár vět
co ti tak naivně po nocích říkávám.

Až tento labyrint opustíš, vyjdeš ven,
čeká tě deštivá, nevlídná, temná noc.
Ty budeš sama a budeš si zoufat jen,
nebudu slyšet tvé volání o pomoc.

Ráno je; kouhouti vládu tmy zmařili,
přestává pršet a mračna se ztrácejí.
Ti dva, co věrnost si navěky slíbili
dál každý svou cestou od teďka kráčejí.